Kučerovci

Official Web Site
 

Vítejte u Kučerovců

 

Kniha

Jiří Vlastník

KUČEROVCI

 aneb Legendy pod sombrery

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Poslední koncert na vinohradské vodárně ?

Legenda historie naší hudby, skupina Kučerovci, v závěru loňského roku dovršila 70 let své existence. Kapelník Jan Hromas se svou partou toto kulaté výročí oslavil koncertem, kterým tuto dlouhou a spletitou cestu, kterou kapela urazila, zakončil. Snad přibývající léta, snad únava a ponorková nemoc, snad nedostatečný zájem medií…

Ovšem všechno je nakonec jinak. Nebyl to poslední koncert, nebyl na vinohradské vodárně, což jsem zjednodušil kvůli libozvučnosti titulku, ale v country-restauraci U vodárny v Praze na Vinohradech...(foto) Členové slavné kapely, kteří se už před delší dobou odstěhovali z hlavního města, se přece jen ještě jednou sjeli z různých míst Čech opět do klubového sálu restaurace U vodárny, aby ještě jednou zahráli a zazpívali. Patnáctého března 2017 tak ještě jednou zazněla La Paloma, Opelu, Tu Solo Tu. Opět se dovádělo při rytmickém El Rancho Grande, jako vždy sólová zpěvačka Šárka Hrdličková excelovala ve skladbě Tico Tico, nejen mě opět potěšili evergreenem o bílém koníčkovi Mi Caballo Blanco... Jistěže nechyběla ta obvyklá zlatá tečka – Yradierovo Cucurucucu. Na koncertech Kučerovců publikum svou spokojenost neprojevuje potleskem ani trampským Umííí, ale stylovým Olé! A to hřmělo celým sálem za každou skladbou, o to silněji s vědomím, že to bylo po sedmdesáti letech krásného hraní a zpívání snad skutečně - dnes naposled.

Lidé v sále byli nadšení ale i dojatí. Značně dojatý jsem byl i já – zcela pochopitelně. Tento mimořádný koncert jaksi nadplán vymyslel kapelník Honza Hromas na počest mé právě vydané knížky o historii jeho kapely – knížky s názvem Kučerovci aneb legendy pod sombrery. Knihy, ve které popisuji oněch sedmdesát let často dnes neuvěřitelných úspěchů a slávy, vzrušujících příběhů, ale především sedmdesát let krásného hraní a zpívání umělců, kteří byli vždy fanaticky nadšení právě tou hudbou, se kterou spojili často svůj nejen kumštýřský život. Takoví byli vlastně i jejich předchůdci za protektorátu, od nichž se Kučerovci 1. listopadu 1946 oddělili a jimiž se v knize též zabývám. Kniha se křtila jak jinak, než tequilou, každý z členů kapely jí do života popřál hodně štěstí a čtenářů. Se svým přáním vystoupila i někdejší sólová zpěvačka kapely Vilma Mayerová a legenda z její, dá se říci zlaté, éry – někdejší manažer a muzikant Josef Fabián. Nakonec večera zaznělo závěrečné Cucurucucu, zbývalo zaplatit útratu, obléci kabáty…K překvapení všech však k mikrofonu přistoupila ještě jednou Šárka Hrdličková s překvapujícím prohlášením o tom, že se rozhodla změnit své původní rozhodnutí. Čeho se týkalo? Raději cituji z jejího krásného mailového dopisu, který jsem druhý den dostal:

„Otec mě přemlouval, abych převzala značku. Neviděla jsem důvod. Byla jsem z toho už unavená. Říkala jsem si, že umění je taky skončit a 70 let je super. A hlavně v této době je to už všechno jinak s muzikou. Takže jsem byla rozhodnutá, že jasně ne. Pak vyšla vaše kniha a po přečtení mi ukápla slza. Kolik krásy, slávy, bolesti a historie je v tomto, jak jste hezky napsal "hnutí". Přispěl jste k tomu lvím dílem, že jsem se rozhodla převzít po tátovi kapelnictví a vést Kučerovce do dalších let. Jak jeden starší pán po jednom koncertu řekl - Kučerovci jsou podvědomí národa a nesmí se na ně zapomenout.“

Asi není už co dodat – přítomní odměnili toto rozhodnutí dlouhotrvajícím potleskem. Je jistě stále mnoho těch, pro které jméno Kučerovci mnoho znamená, mnoho těch, kteří se stále těší na jejich písně. A jsou rádi, že tento večer nebyl jejich posledním Aloha.

Jiří Vlastník

 

------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

V Jičínské ulici na Žižkově sedí u okna robustní chlapík. Čeká na listonošku, přestože už dávno odvykl přívalu pohlednic i obálek, plných emotivních vyznání kapele i muzice, kterou Václav Kučera stále považuje za tu nejkrásnější. Před malýma přivřenýma očima se mu stále promítají ty, v příjemných barvách vyvedené, obrázky. Klečící Karel Gott v nahrávacím studiu a jeho uznalý výrok – to snad ani nehrají lidi, to je hudba z nebes! A Václav tolik touží se na ta oblaka opět vrátit…

 

Těch obrázků, veselých či pochmurných, pestrobarevných olejů i černobílých skic, se nastřádalo za roky existence kapely, které se vždy přezdívalo Kučerovci, pozoruhodné množství. Rozverných historek i dramatických příběhů, podepřených exaktními fakty i takových, o jejichž pravdivosti by se dalo pochybovat.

Psal se tehdy první listopad roku 1946, kdy se sešlo v bytě u Kučerů v Holešovicích pár muzikantů, kteří se rozhodli opustit kapelu Al Kanui Revue Ludvíka Pleštila a pokračovat v interpretaci písní Latinské Ameriky, Indonésie či Tichomoří sice i nadále, ale po svém. Nejdříve pod názvem Philipines Hawaians (jak stojí na razítku v pracovních knížkách členů kapely), později jako Vokální skupina Václava Kučery až nakonec, když se po smrti Václava v roce 1983 ujal souboru Jan Hromas, prostě Kučerovci.  

Psal se první listopad roku 2016 a právě Honza Hromas, který dovedl tuto legendární, osobitou kapelu až do třetího tisíciletí, její činnost ukončil. Po sedmdesáti letech její existence! Sedmdesát let nepředstavitelné slávy – vždyť kdo se může pochlubit rekordními 94 koncerty za měsíc (stalo se v Polsku), několika desítkami tisíc návštěvníků jejich vystoupení v amfiteátrech, na stadiónech, milióny prodaných desek u nás i v zahraničí, ale především nefalšovanou, nepředstíranou láskou posluchačů? Zde je třeba zdůraznit, že Kučerovci přitom toho všeho dosáhli jen pevnou vírou v to, co dělali, fanatickou láskou ke „své“ muzice. A nesmírnou poctivostí při budování své kariéry. Vždyť která kapela měla tolik (a často velice přísných) jazykových a etnografických poradců, v čele s Mořicem Rappaportem či Hanzelkou se Zikmundem, hudebních rádců v čele se Zdeňkem Liškou, který soubor populární hudby učila tančit šéfka baletu Národního divadla? Když vidím, jak se dnes v různých televizních soutěžích vyrábějí, často stupidním a obhroublým způsobem z dětí rychlokvašené hvězdy, jejichž další sláva je přiživovaná různými skandály a bulvárními články v tisku, o to víc před Kučerovci smekám.

Když jsem připravoval svou knihu Kučerovci – legendy pod sombrery,  prakticky na žádné zásadní články v českých novinách jsem nenarazil – media, alespoň ta tištěná, je ignorovala. Přesto vždy měli plné amfiteátry a stadióny nadšených posluchačů – jak mi potvrdila jedna z tanečnic souboru – stačilo napsat na pytlík od mouky: „Hrají Kučerovci“ – a byl nabitý sál! Platilo to za Kučery, platilo to za Hromase. Kučerovci se nezabývali ani hudební kritici v odborném tisku, nemám jim to ale příliš za zlé (s výjimkou ignorace Marty Kučerové – této mimořádné osobnosti dlužíme mnoho). Kapela v podstatě nepřinášela nic nového, převratného, co by posouvalo vývoj populární hudby vpřed – ona „jen“ bavila lidi. Ovšem dovoluji si poznamenat jednu věc, kterou bych nazval kučerovský sound. Los Paraguayos, Gypsy Kings, havajský zlatý slavík Eddie Kekaula a další podobní zpěváci a kapely jistě hrají skvěle, dobře to ti chlapci na kytary a rumba koule umějí, ale pro Martu a Vaška Kučerovi a jistě i Honzu Hromase ta muzika vždy byla až něčím posvátným, samozřejmě také patřičně exotickým, a oproti perfektním, ale čistě rutinním výkonům oněch „domorodých“ kapel, oni k tomu přidali to opojení, srdíčko. Čímž vždy dokázali „nakazit“ i další členy kapely. A na tom zvuku je to znát.

Nazval jsem svou knihu Kučerovci s podtitulem Legendy pod sombrery. Ten pojem legendy lze chápat dvěma způsoby. Kapelou za ta léta prošlo přes sto třicet muzikantů, tanečnic, stabilních konferenciérů a manažérů! Jsou to desítky životních osudů a příběhů spojených s existencí skupiny, z mnoha, ať už pravdivých či vylepšených a vymyšlených, se časem staly pozoru a zájmu hodné legendy. A potom označení legenda je signum trvalé, skutečné slávy. Není recept na to, jak má vzniknout, není dána všem, jen těm výjimečným, kdy už při vyslovení jména každý ví „kolik uhodilo“ – a že uhodilo dobře. Po válce tak třeba kapela Karla Vlacha a tedy i naši Kučerovci, a potom vůči těmto souborům i to mládí – Semafor Jiřího Suchého a pánové od Járy Cimrmana. Ono se těmto věcem také u nás říká rodinné stříbro. Kučerovci Honzy Hromase tak před časem nazvali i soubor kompaktních disků s průřezem tvorby skupiny. Nyní toto stříbro tedy kapelník uložil do sejfu. Natrvalo, na chvíli? Kdo ví. Přibyla léta, vlasy členů kapely poněkud zbělely, legendární harfa Milici Teysslerové po jejím posledním adiós osiřela…Zůstalo však i pár mladých včetně dcery Honzy Hromase Šárky. Třeba opět někdo naladí havajskou kytaru a nasadí sombrera, i když jistě dát dohromady takovou kapelu, která i nadále bude hrát přesně tu hudbu, které rozumíme pod pojmem Kučerovci, muziku, ze které by měl Vašek a Marta tam někde na obláčku radost, hudbu, o kterou Honza Hromas téměř čtyřicet let jako kapelník úzkostlivě pečoval tak, aby nesešla z té správné cesty, není opravdu snadné.

Zbyla nám zatím naštěstí slušná hromádka kučerovských desek a cédéček. Doporučuji – usedněte do křesla a pusťte si je - ty písně jsou stále podmanivé, stále, přes vývoj populární hudby, jakoby čerstvé, zelené – prostě evergreeny.

Jiří Vlastník

                 

 

 

 

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Zveme Vás na naše pravidelné klubové večery

Podrobnosti v rubrice "Pozvánka na Koncert"

_____________________________

 

 

 
NAVRCHOLU.cz © 2008 www.kucerovci.cz| e-mail: kucerovci@email.cz | Design by Hrdla 2008
Housefit crossový trenažer pro domácí trénink