Menu
Co je nového?
-
-
-
-
-
KUČEROVCI 5 CD + 5 DVD
Vítejte u Kučerovců
Poslední sbohem paní Vlastě
Kučerovci. Slavní a výjimeční. I mezi kapelami především z Holandska a Německa, které se také snažily převést tu krásnou muziku z exotických dálek pro naše evropské uši. Parta Vaška Kučery měla svá specifika, kterými, dovolím si tvrdit, ty ostatní převyšovala. Kromě hudební rutiny měla ta dvě až fanaticky právě pro tuto muziku nadšená srdce Václava a Marty a poté bylo vždy v dlouholeté historii typické, že centrem skupiny, na které ostatní hráli, byla sólová zpěvačka. Ta tradice vznikla nepochybně už při vzniku Kučerovců, kdy právě Marta byla hlavním tahounem kapely, i organizačním. Měla své vize, jak pokračovat dál. Být sólovou zpěvačkou, tedy dobrou sólovou zpěvačkou Kučerovců, není tak jednoduché. Kromě pěvecké kvality je třeba mít ten kučerovský feeling, cítění. Ty písně sice většinou nejsou lidovým folklórem, mají své známé autory, ale lapidárně řečeno, jsou to prosté melodie a texty pro duše prostých domorodců, A převést je do pivních hospůdek sem kolem Vltavy či k trampským vatrám se musí opatrně. Ne každá zpěvačka to chápe, přesto si kapela v každé době tu skvělou, tu správnou a jistě i patřičně půvabnou našla. Zpěvačky přicházely, zářily na podiu, odcházely. Ze scény, někdy i ze světa. Letos, třináctého listopadu, nás opustila jedna z legend, Vlasta Hromasová. Měl jsem ji rád, byla skutečně skvělou zpěvačkou, ale i když jsem ji po jejím odchodu od kapely navštívil v soukromí, vlastně toho o ní moc nevím. Když jsem se s partou Honzy Hromase stýkal, vládla na podiu už jejich společná dcera Šárka. Ale paní Vlasta má bratra, Václava Landsingera, Kučerovce srdcem i duší (působil u kapely jako zvukař), a spolu jsme zavzpomínali…
Vlasta se narodila 7.11.1948, já jsem trochu mladší. A ještě máme bratra. Vzájemně jsme na sebe jako sourozenci vždy byli silně navázaní, ale musím říct, že já s Vlastou jsme spolu bývali nejvíce.
Takže mi nepochybně prozradíte, jak se sestra k muzice dostala. Představuji si ji jako holku v partě trampů, jak to u Kučerovců často bývalo…
Tak to se mýlíte. Pocházíme z Prahy a táta s mámou byli opereťáci, i když tedy jako ochotníci. Máma zpívala, táta dirigoval. Bydleli tehdy u třešňovky na Jarově, kde byla hospoda se sálem, kde především to své divadlo provozovali. Ty geny asi zdědila i Šárka, která měla dědu a babičku moc ráda. A Vlasta se zpíváním začala u Kulínského. V té době tam začínala třeba Zdenka Lorencová či Jirka Korn. A s Kulínským se podívala do celého světa. Jinak ale k těm trampům jsme vcelku blízko měli. Oba jsme vyrůstali na folku a country. Vlasta pak se dvěma muzikanty, Boháčkem a Jonášem, založila folkovou skupinu Pražští trubadůři.
Říkáte, že tehdy milovala duo Esther a Abi Ofarimovi či slavné trio Peter, Paul and Mary. To mě moc potěšilo, odchod té úžasné ženské, Mary Travers, jsem skoro doslova obrečel. To měla Vlasta skvělé vzory. Ale v té době asi musela poznat Honzu Hromase, který s folkem kdysi také koketoval…
Ne, Hromase poznala až u Taxmenů, kde taky něco dělala. A já Honzu poznal až tehdy s Vlastou a stali se z nás kamarádi. Honza s Vlastou ovšem začali zpívat i jako duo mimo kapelu, až je to nakonec zaválo ke Kučerovcům. V té době jsem se tam začal motat i já. Bylo to období, kdy vznikali tak říkajíc, noví Kučerovci. Václav bydlel na Žižkově ve Viklefově ulici. A tam jsme za ním chodili. Pamatuji, že vždy upekl bůček a pak se mocně popíjelo, ale i diskutovalo jak dále s kapelou. Kučera, Vlasta a Hromas hledali nové muzikanty, kapela se dávala dohromady.
Nebylo to se skupinou a s Vaškem prý tehdy slavné. I Honza Hromas mi často vyprávěl, jak Vlasta napekla řízky, k tomu bramborový salát a Václav Kučera byl opět jednou šťastný. Drželi jste ho nad vodou…Je třeba říci, že to asi tehdy nebylo snadné, mladí už poslouchali jinou muziku.
Já dělal v té době osvětlovače a musím říct, že jsme přesto měli brzy opět plné sály. A pro mě to byl ráj. Já Kučerovce od dětství miloval a najednou jsem seděl s Vaškem a zažíval s ním ukrutné srandy, krásné chvíle. Ale to je na jiné povídání.
Jistě, Vraťme se k paní Vlastě. Jaký to byl onen příběh Vlasty a Jana?
Dlouho to byl pěkný vztah, krásná symbióza. Než každý nakonec odešel za svým životem, za svými láskami. Ale i potom ta kučerovská muzika je oba spojovala, Vlasta zůstala velice významnou členkou kapely.
Chodíval jsem k Honzovi do jeho nového bydliště, Večer si vzal svou jezevčici Zuzanku a šli jsme ji venčit do country hospůdky v přízemí. V tom bytě Kučerovci i zkoušeli a Honza se především Šárce hodně věnoval. Učila ji zpívání i Vlasta?
Určitě ji mnohé pěvecké fígle prozradila. A dokonce mám dojem, že jak Šárka stárla, hlasově se stále více podobala své mámě. Jinak jsem také byl s Honzou v hospodě u nich na rohu. Jednou jsme tak seděli s Maruškou Holou, maminkou slavného Tomáše. Ona to byla opravdu super žena a byly to krásné časy. Vozili jsme Tomáše jako Kučerovci do Mníšku pod Brdy na koníčky a ten kluk byl velice šťastný.
Když jsem připravoval svou knihu o historii Kučerovců, probíral jsem se tou záplavou kumštýřů, kteří jí prošli. Na některé se jaksi ani nedostalo. Mezi zpěvačkami bylo několik sólových celebrit. Kdy vlastně začala tato éra u Vlasty?
Bylo to po odchodu Olgy Kučerové, jistě excelentní a charismatické zpěvačky, řekl bych za sebe v některých skladbách lepší než Marta. Onen její bonmot –zpívám to dělohou, lze jistě považovat za vyjádření stylu toho projevu, za pochvalu. Pak tedy nastoupila na sólovou dráhu Vlasta a byla to další krásná kapitola kapely.
Věřím. Já osobně znám i tu kapitolu další, kdy krásnými dvojhlasy doprovázela dceru Šárku. Potom se ona kniha zavřela, Vlasta Kučerovce opustila. A pak je u mne v té historii prázdno. Zpívala jinde?
Ne, už jako zpěvačka nepůsobila, i když jak jsem ji znal, ona dokázala zazpívat všechno. Stáhla se do ústraní, skoro denně jsme si volali. Časem se zhoršovalo zdraví, takže nakonec si ji vzal k sobě její nejmladší syn Martin s manželkou. Především ji začalo trápit dýchání, ale odmítala pomoc lékařů. Nakonec ji syn do nemocnice dovezl, Vlastu vyšetřili, dali léky. Sedla k synovi opět do auta a než se rozjeli, obrátila se na něj – Martine, já nemohu dýchat. A konec - to byla její poslední slova v životě.
Legendární osobnosti u Kučerovců vznikaly, plnily sály a také zhasínaly. Jedna z nich nás tedy právě opustila v těchto dnech. Hasta luego!, paní Vlasto. Třeba existují světy, kde se všichni opět setkáme a vy nám ještě jednou zazpíváte.
Jiří Vlastník
---------------------------------------------
S velkou bolestí v srdci Vám musíme oznámit, že nás v sobotu 16. 1. 2021 navždy opustil dlouholetý kapelník, kytarista a zpěvák Kučerovců Jan Hromas. Věnujme mu, prosím, tichou vzpomínku.
Působení kapely Kučerovci bylo ukončeno.
Kniha
KUČEROVCI
aneb Legendy pod sombrery
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------------------
V Jičínské ulici na Žižkově sedí u okna robustní chlapík. Čeká na listonošku, přestože už dávno odvykl přívalu pohlednic i obálek, plných emotivních vyznání kapele i muzice, kterou Václav Kučera stále považuje za tu nejkrásnější. Před malýma přivřenýma očima se mu stále promítají ty, v příjemných barvách vyvedené, obrázky. Klečící Karel Gott v nahrávacím studiu a jeho uznalý výrok – to snad ani nehrají lidi, to je hudba z nebes! A Václav tolik touží se na ta oblaka opět vrátit…
Těch obrázků, veselých či pochmurných, pestrobarevných olejů i černobílých skic, se nastřádalo za roky existence kapely, které se vždy přezdívalo Kučerovci, pozoruhodné množství. Rozverných historek i dramatických příběhů, podepřených exaktními fakty i takových, o jejichž pravdivosti by se dalo pochybovat.
Psal se tehdy první listopad roku 1946, kdy se sešlo v bytě u Kučerů v Holešovicích pár muzikantů, kteří se rozhodli opustit kapelu Al Kanui Revue Ludvíka Pleštila a pokračovat v interpretaci písní Latinské Ameriky, Indonésie či Tichomoří sice i nadále, ale po svém. Nejdříve pod názvem Philipines Hawaians (jak stojí na razítku v pracovních knížkách členů kapely), později jako Vokální skupina Václava Kučery až nakonec, když se po smrti Václava v roce 1983 ujal souboru Jan Hromas, prostě Kučerovci.
Psal se první listopad roku 2016 a právě Honza Hromas, který dovedl tuto legendární, osobitou kapelu až do třetího tisíciletí, její činnost ukončil. Po sedmdesáti letech její existence! Sedmdesát let nepředstavitelné slávy – vždyť kdo se může pochlubit rekordními 94 koncerty za měsíc (stalo se v Polsku), několika desítkami tisíc návštěvníků jejich vystoupení v amfiteátrech, na stadiónech, milióny prodaných desek u nás i v zahraničí, ale především nefalšovanou, nepředstíranou láskou posluchačů? Zde je třeba zdůraznit, že Kučerovci přitom toho všeho dosáhli jen pevnou vírou v to, co dělali, fanatickou láskou ke „své“ muzice. A nesmírnou poctivostí při budování své kariéry. Vždyť která kapela měla tolik (a často velice přísných) jazykových a etnografických poradců, v čele s Mořicem Rappaportem či Hanzelkou se Zikmundem, hudebních rádců v čele se Zdeňkem Liškou, který soubor populární hudby učila tančit šéfka baletu Národního divadla? Když vidím, jak se dnes v různých televizních soutěžích vyrábějí, často stupidním a obhroublým způsobem z dětí rychlokvašené hvězdy, jejichž další sláva je přiživovaná různými skandály a bulvárními články v tisku, o to víc před Kučerovci smekám.
Když jsem připravoval svou knihu Kučerovci – legendy pod sombrery, prakticky na žádné zásadní články v českých novinách jsem nenarazil – media, alespoň ta tištěná, je ignorovala. Přesto vždy měli plné amfiteátry a stadióny nadšených posluchačů – jak mi potvrdila jedna z tanečnic souboru – stačilo napsat na pytlík od mouky: „Hrají Kučerovci“ – a byl nabitý sál! Platilo to za Kučery, platilo to za Hromase. Kučerovci se nezabývali ani hudební kritici v odborném tisku, nemám jim to ale příliš za zlé (s výjimkou ignorace Marty Kučerové – této mimořádné osobnosti dlužíme mnoho). Kapela v podstatě nepřinášela nic nového, převratného, co by posouvalo vývoj populární hudby vpřed – ona „jen“ bavila lidi. Ovšem dovoluji si poznamenat jednu věc, kterou bych nazval kučerovský sound. Los Paraguayos, Gypsy Kings, havajský zlatý slavík Eddie Kekaula a další podobní zpěváci a kapely jistě hrají skvěle, dobře to ti chlapci na kytary a rumba koule umějí, ale pro Martu a Vaška Kučerovi a jistě i Honzu Hromase ta muzika vždy byla až něčím posvátným, samozřejmě také patřičně exotickým, a oproti perfektním, ale čistě rutinním výkonům oněch „domorodých“ kapel, oni k tomu přidali to opojení, srdíčko. Čímž vždy dokázali „nakazit“ i další členy kapely. A na tom zvuku je to znát.
Nazval jsem svou knihu Kučerovci s podtitulem Legendy pod sombrery. Ten pojem legendy lze chápat dvěma způsoby. Kapelou za ta léta prošlo přes sto třicet muzikantů, tanečnic, stabilních konferenciérů a manažérů! Jsou to desítky životních osudů a příběhů spojených s existencí skupiny, z mnoha, ať už pravdivých či vylepšených a vymyšlených, se časem staly pozoru a zájmu hodné legendy. A potom označení legenda je signum trvalé, skutečné slávy. Není recept na to, jak má vzniknout, není dána všem, jen těm výjimečným, kdy už při vyslovení jména každý ví „kolik uhodilo“ – a že uhodilo dobře. Po válce tak třeba kapela Karla Vlacha a tedy i naši Kučerovci, a potom vůči těmto souborům i to mládí – Semafor Jiřího Suchého a pánové od Járy Cimrmana. Ono se těmto věcem také u nás říká rodinné stříbro. Kučerovci Honzy Hromase tak před časem nazvali i soubor kompaktních disků s průřezem tvorby skupiny. Nyní toto stříbro tedy kapelník uložil do sejfu. Natrvalo, na chvíli? Kdo ví. Přibyla léta, vlasy členů kapely poněkud zbělely, legendární harfa Milici Teysslerové po jejím posledním adiós osiřela…Zůstalo však i pár mladých včetně dcery Honzy Hromase Šárky. Třeba opět někdo naladí havajskou kytaru a nasadí sombrera, i když jistě dát dohromady takovou kapelu, která i nadále bude hrát přesně tu hudbu, které rozumíme pod pojmem Kučerovci, muziku, ze které by měl Vašek a Marta tam někde na obláčku radost, hudbu, o kterou Honza Hromas téměř čtyřicet let jako kapelník úzkostlivě pečoval tak, aby nesešla z té správné cesty, není opravdu snadné.
Zbyla nám zatím naštěstí slušná hromádka kučerovských desek a cédéček. Doporučuji – usedněte do křesla a pusťte si je - ty písně jsou stále podmanivé, stále, přes vývoj populární hudby, jakoby čerstvé, zelené – prostě evergreeny.
Jiří Vlastník
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
_____________________________